Prof. Jan Deyl

Jan Deyl (24. června 1855 Vysoké Veselí^[1] – 16. února 1924 Praha)^[2] byl český lékař – oftalmolog, profesor Univerzity Karlovy.

K výročí 100 let od úmrtí prof. Deyla pořádá Spolek stezka Češov - Vysoké Veselí a město Vysoké Veselí ve spolupráci s Konzervatoří a střední školou Jana Deyla a Základní školou Vysoké Veselí v jeho rodném městě 16.2.2024 vzpomínkovou akci:

• Od 13:00 setkání u hrobu Prof. Jana Deyla na hřbitově ve Vysokém Veselí.
• Od 15:00 koncert a posezení v kulturním domě ve Vysokém Veselí.

Program:

Z encyklopedie

Angažoval se v sociálních a dobročinných projektech, např. roku 1910 založil „Deylovu výchovnu slepých“ (dnes Konzervatoř Jana Deyla), v roce 1912 byl jmenován předsedou České zemské komise pro péči o mládež, za první světové války spoluzakládal charitativní organizaci České srdce a obětavě pomáhal raněným vojákům. Byl zvolen za člena sboru obecních starších a městské rady v Praze. V odborných spisech se věnoval vztahu očních nemocí k dalším chorobám. Byl oceňovaný pro své odborné znalosti, plodnou literární tvorbu i hluboké sociální cítění.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Deyl

Z dobového tisku

Národní listy, večerní vydání, 16. února 1924, titulní strana, nekrolog prof. Deyla

Prof. Dr. Jan Deyl

Dnes o 4. hodině ranní zemřel po krátké těžké chorobě ve svém bytě prof. Dr. Jan Deyl. Zesnulý narodil se dne 25. června 1855 ve Vysokém Veselí nad Cidlinou, kde otec jeho byl kupcem. Vychodiv obecnou školu ve své rodné obci a v Poděbradech a dokončiv svá gymnasiální studia v Jičíně, věnoval se studiu medicíny na universitě pražské a vídeňské. Po promoci působil jako lékař II. a I. Kategorie ve všech odděleních a oborech všeobecné nemocnice v Praze, v ústavu pro choromyslné a v dětské nemocnici, snaže se získati co nejlepší průpravu pro povolání praktického lékaře, kterému se hodlal věnovati. Při zřízení české university přijal místo asistenta na české oční klinice prof. Dra Schöbla, kde dosáhl jedinečné kvalifikace vědecké, pro kterou byl habilitován na docenta očního lékařství. Roku 1893 jmenován byl mimořádným profesorem, r. 1902 profesorem řádným a zároveň přednostou oční kliniky a přednostou očního oddělení ve všeobecné nemocnici a v České dětské nemocnici. Od r. 1902 zastával nadlidskou práci na klinice, kde se v ambulanci vystřídá ročně až 24 000 nemocných: vlídně a s největší péčí věnoval se svým nemocným, posluchačům a žákům. Své povolání úspěšně naplnil velkou řadou publikací, z nichž mnohé představují prvotřídní objevy. Vědecká tvorba prof. Dra Deyla nespokojila se rozmnožováním obvyklých publikací o tzv. zajímavých případech, nýbrž od počátku se vyznačovala původností a úplnou novostí, opravujíc mínění dosud platná a odrývajíc nové poznatky. Velká část jeho prací přihlíží ke vztahům očních chorob k chorobám ostatního těla anebo pojednává souborně o základních otázkách očního lékařství, např. o poměru příjice k oku, o rakovině ústrojí očního, o tuberkulose ústrojí očního, o včasném poznání arteriosklerosy očním zrcátkem u osob zdánlivě zdravých atd. V jiných pracích tohoto druhu nezastavil se autor ani před nejtěžšími otázkami a podal anatomický výklad migrény, výklad vzniku městnání krve v zrakovém čivu při mozkových nádorech, objevil příčinu tuberkulidů, vyložil příčiny častého výskytu tuberkulosy v některých částech oka aj. Druhá skupina prací neméně významných věnována jest speciálně nemocím očním. Ve studiu o srovnávací anatomii a embryologii čivu zrakového u obratlovců objevil, že čiv zrakový netvoří vždy jediný provazec, kterým vniká čiv do oka. Rozřešil na rybách a ptácích nejsložitější problém z oboru embryologie ústrojí zrakového, totiž otázku, jakým způsobem dochází ke zkřížení zrakových nervů na lebeční spodině. Vyvrátil klamné mínění, že se embryonální oko otáčí, objevil příčiny nejčastějších zánětů na okraji víček očních, ukázal, že existuje hnisotok oční původu jiného než z kapavky, vyložil vznik vrozeného rozštěpu žluté skvrny a mn. J. O literaturu odborně učitelskou zasloužil se sepsáním pathologické anatomie oka (Hlavova učebnice pathologické anatomie), zpracování nemocí čivu zrakového (Noris and Oliver, Sysem of desease of the eye) populárním spiskem „O ochraně oka“ (Lidové rozpravy lékařské) a připravoval rozsáhlou učebnici očního lékařství. Četné práce uveřejnil v České Akademii a v Časopisu lékařů českých, v časopisech německých a francouzských, odkudž si klestily cestu na mezinárodní kolbiště. Literatura německá jeho objevů nedocenila, což při jejich významu nelze vykládati než jako úmyslnost politického rázu. Vždyť po mezinárodním sjezdu v Moskvě, kde za bouřlivého potlesku celého amfiteátru plného ruských lékařů přednášel rusky o svých nových objevech, byl nepřátelských vlivem prohlášen za panslavistického agitátora. Rakousko mu neposkytovalo náležitých dotací a chovalo se macešsky k jeho klinice, takže většinu svých pokusů a objevů byl nucen vykonati na cizí půdě, v ústavu prof. Hlavy a prof. Janošika, anebo ve své skromné privátní laboratoři. Za svoje vědecké zásluhy jmenován byl členem České Akademie pro vědy, členem Společnosti nauk, dopisujícím členem Společnosti nauk, dopisujícím členem Opthalmologické společnosti, vicepresidentem Národního musea aj.

Prof. Deyl rozšířil svou působnost na praktickou sociální péči a o taková individua, která stižena jsou vadami a neduhy, jejichž odstranění, ať již profylaktické nebo represivní souviselo s jeho povoláním a jeho činností vědeckou. Nehledě k jeho působnosti ve výboru spolku pro zřízení a vydržování České dětské nemocnice, naskytla se první větší příležitost k rozvinutí činnosti v uskutečňování snah filantropických, když přijat byl ve schůzi humantního odboru Národní rady české dne 17. řijna 1908 návrh prof. Čelakovského na zřízení samostatného českého spolku a ústavu pro slepé, který by soustavně organisoval a prováděl péči o tyto jedince v Čechách. Prof. Deyl ujal se spolu s ostatními pracovníky této myšlenky a domáhal se jejího provedení s celou silou své pevné vůle a s vytrvalou energií. Po krátké době podařilo se mu dodělati se přímo netušených výsledků. Správní výbor prvního českého ústavu pro slepé usnesl se ve své schůzi dne 25. dubna 1910, aby byl ústav pojmenován „Deylova výchovna slepých“.

Neobyčejné tyto úspěchy vedly k tomu, že také „Česká zemská komise pro péči o mládež“ zvolila prof. Deyla v r. 1912 za svého předsedu. Za jeho úřadování zřízen byl ústřední chorobinec pro ony ubohé děti, jež stiženy jsou nevyléčitelnými chorobami a neduhy, které je činí zároveň neschopnými k jakékoli výchově (ústav byl otevřen r. 1913 v Kateřinské ulici v Praze): rovněž v té době zřízena „Výchovna pro mravně vadnou mládež“ v Jilemnici, založena „Ozdravovna“ v Toušeni. Za války byl jedním z hlavních činitelů při zakládání „Českého srdce“. Zvolen byv po tři období za obecního staršího do zastupitelstva rady hlavního města Prahy, věnoval svoji pozornost hlavně různým humanitním otázkám a potřebám pražské obce: byl inspektorem městského chorobince a sirotčince, členem Sociální humanitní komise pražské. Hlavní město Praha vyznamenalo ho proto zlatou záslužnou medailí.

Jako předseda „Zemského spolku pro výchovu a opatřování slepých v Čechách“ dopomáhal svým jménem , vlivem i příkladem k upevnění finanční základny spolku a jeho ústavu. Jest předsedou kuratoria „Klárova ústavu pro slepé v Praze“, místopředsedou „Útulny pro slepé dívky v Praze na Kampě“ a místopředsedou Spolku pro slepecký tisk. MUDr. Z. Bruckner

Úmrtní oznámení Prof. Deyla, Národní listy, 19. února 1924:

Oznamujeme všem, kteří poznali srdce a ryzí povahu našeho bratra, strýce a švagra

M.U.Dra Jana Deyla,

řádného profesora university Karlovy, přednosty České oční kliniky a odd., vicepresidenta Nár. musea, řádného člena České ak. Věd a umění, člena Societé d´optalmologie, předsedy Deylova ústavu pro slepé, předsedy ředit. Klárova ústavu slepců, člena četných humanních, vědeckých, lidovýchovných a jiných spolků, že skonal po delší nemoci dne 16. února 1924 o 4. hod. ranní. Odešel nečekaně uprosřed plné vysilující a beznáročné práce, věnované trpícím. Pro rod ztichlo srdce, které nikdy neodepřelo pomoci.

Pohřeb bude vypraven dne 20. t.m. o 14. hod. z Pantheonu Zem. Musea. Odtud bude zvěčnělý dopraven na Wilsonovo nádraží, aby byl převezen do Vys. Veselí n. Cidl., kde bude uložen do rodinné hrobky dne 22. t.m. o 13. hodině.

Zádušní mše sv. slouženy budou dne 23. t.m. o 81/2 hod. ve Vys. Veselí n. C. a 25. t.m. o 9. hod. v Praze v chrámu sv. Trojice.

V PRAZE dne 19. února 1924

Rodiny Deylova, Rážova, Kofránkova a Brucknerova

Národní politika, 17. února 1924, strana 4 , Prof. MUDr. JAN DEYL

Zpráva, kterou včera v poledním čísle stručně zaznamenali pražským čtenářům, že v časných ranních hodinách zemřel proslulý profesor očního lékařství na naší Karlově universitě a převzácný lidumil MUDr. Jan Deyl, hlubokým žalem dnes naplní celý československý národ. Umřel nám, z nejpilnější životní práce vytržen, muž, jehož veliký vědecký význam byl, ne-li světového, tož jistě evropského věhlasu a jehož zlaté, pro dobro a lásku tlukoucí srdce bylo jednou z nejdražších humanitních ozdob české vlasti. Kdo po léta a ještě před několika kratičkými týdny měl štěstí, potkávati se s prof. Deylem a kdo vídal jeho mladistvě pružnou postavu a krásnou, výraznou, nestárnoucí tvář, vždy plnou bodrého veselí, těžko uvěří té dnešní zprávě. Bolestnou ranou překvapila i jeho nejintimnější okolí. Vážné onemocnění učencovo anginou ohrozilo před krátkem jeho skálopevné jinak zdraví, do veřejnosti pronikla před týdnem docela stručná zvěst, značně znepokojivá, ale po operaci stav prof. Deyla se značně zlepšil. Ani ošetřující lékař nechoval vážnějších obav. Katastrofa nadešla takřka najednou a veliký český učenec, jeden z nejgeniálnějších očních kliniků evropských, vypustil včera z rána ke 4. hodině ve svém pražském bytě duši. Česká věda, česká universita a celá naše národní společnost utrpěly jednu z největších ran. Vždyť jméno i osobnost prof. Deyla byly z těch, které vyvolávaly všude, kde se jen objevily, pocit nejvyšší lásky i úcty. Svěží a usměvavý, pln bodrosti a veselí, energický, svrchovaně pracovitý a vždycky na svém místě jako člověk, učenec, lidumil i pracovník samosprávný, prof. dr. Deyl, byl jaksi zosobněním dobra a všech pravých lidských ctností, jak si je představujeme soustředěny v osobnosti opravdu mužné a vysoce inteligentní. Rodák z Vys. Veselí nad Cidlinou, hoch z kupecké rodiny, od mládí byl vzorem dychtivé píle, kterou zdvojnásobil, když po absolvování pražské a vídeňské lékařské fakulty praktikoval v naší všeobecné i dětské nemocnici, jakož i v ústavu pro choromyslné, kde již tenkráte velmi detailně studoval svou oblíbenou okulistiku. Když po zřízení české university přijal místo asistenta na české oční klinice Schöblově, dosáhl tu brzy jedinečné kvalifikace vědecké, pro kterou byl habilitován na docenta očního lékařství. Mimořádným profesorem byl jmenován r. 1893, devět let na to profesorem řádným a zároveň přednostou očního oddělení ve všeobecné i dětské nemocnici, jakož i přednostou kliniky oční. Od těch let počal vykonávati práci zrovna nadlidskou – vždyť se tu v ambulancích vystřídává na 25 tisíc nemocných! – a práci tu konal takřka až do posledních týdnů života, vždy vlídný, laskavý, dobrotivý – opravdu člověk přímo nadlidské píle a zlatého srdce! Celé životní dílo Deylovo je vědecké a humanitní. Četné jeho okulistické publikace mají evropský věhlas, mnohé představují objevy vskutku prvotřídní. Nešlo mu nikdy po této stránce jen o rozmnožování t. zv. zajímavých případů – hned od počátku zde rozhodovala snaha po původnosti, po badatelství v nejvyšším slova smyslu. A nebyl jen „lékařem očí“: velká část jeho prací přihlíží ke vztahům oční choroby k chorobám celého těla anebo souborně pojednává o nejzákladnějších otázkách okulistických, o rakovině očního ústrojí, o poměru příjice k oku, o včasném rozpoznávání arteriosklerózy očním zrcádkem u osob zdánlivě zdravých atd. Prof. Deyl zacházel zde až k nejchoulostivějším a nejtěžším problémům moderní vědy a podával nám anatomický výklad migreny, výklad vzniku městnání krve v čivu zrakovém při různých mozkových nádorech, objevil nám příčinu tuberkulidů, vyložil časté případy tuberkulosy v některých partiích oka atd. V oboru speciálních očních nemocí vyložil nám (ve studiu o srovnávací anatomii a embryologii zrakového čivu u obratlovců) na příklad i to, že čiv zrakový netvoří vždy provazce jediného, nýbrž že čivní provazec může být rozvětven a že může tvořit i několik vstupů do oka. Studoval oční zařízení ryb a ptáků a na nich rozřešil problém jeden z nejzávažnějších-: jakým způsobem dochází ke křížení zrakových nervů na lebeční spodině. Náčrt vědeckého významu Deylova, který nám k informaci z lékařských kruhů byl zaslán, dotýká se i toho, že náš zvěčnělý učenec vyvrátil klamné mínění o otáčení embryonálního oka, že objevil příčiny nejčastějších zánětů na okraji víček očních, že vyložil vznik vrozeného rozštěpu žluté skvrny, že dokázal existenci očního hnisání, které vzniká i z jiných důvodů, než pouze z kapavky atd. Prof. Deyl velmi se zasloužil také o literaturu odborně učitelskou tím, že sepsal pathologickou anatomii oka, že zpracoval nemoci čivu zrakového, že napsal i populární spisek o ochraně oka a připravoval velmi rozsáhlou učebnici očního lékařství. Četné práce uveřejnil v České akademii, jejímž byl členem, v Čas. Čes. lékařů, v hojných odborných listech německých, francouzských a ruských, kteréžto řeči výborně ovládal již z mladších let, kdy se vědecky připravoval na různých klinikách zahraničních. Při tomto vysokém věhlasu nebyl Deyl za Rakouska patřičně podporován, ba házívaly se mu politické klacky pod nohy i tenkrát, kdy na mezinárodních sjezdech (jako např. v Moskvě) jeho nové objevy vyvolávaly mezi učeným světem salvy potlesku. Jeho klinika byla vybavena přímo macešsky a náš zvěčnělý učenec býval nejednou nucen uchylovati se v laboratorních pracích na kliniky svých zpřátelených druhů, prof. Janovského, Halvy a j. Srdce měl zlaté. hořelo pro každého trpícího, bušilo pro chudinu, a rozdělovalo se především našim ubohým slepcům, kteří jej zbožně zvali „svým tatíčkem“. Nehledě k Deylově působnosti ve výboru spolku pro zřízení a vydržování české dětské nemocnice, byl dlouhá a dlouhá léta jedním z nejvzácnějších činitelů našeho samostatného Českého spolku a ústavu pro slepé, který spoluzaložil, soustavně organisoval a bohatě dotoval i z prostředků vlastních. Jeho zásluhy o rozkvět a organisaci tohoto ústavu byly tak velké, že správní jeho výbor již r. 1910 se rozhodl, aby byl pojmenován „Deylovou výchovnou slepých“. Veliká obec našich nebohých, zbavených světla, ztratila včera svého opravdového, nejlaskavějšího otce… Prof. Deyl pracoval vzorně a s nadšením i na jiných polích. Byl předsedou „České zemské komise pro péči o mládež“, která zřídila za jeho vedení i pražský chorobinec pro neduživé děti, jilemnickou výchovnu pro mládež mravně vadnou, toušeňskou „ozdravovnu“ atd. Nemalou účast měl prof. Deyl i při zřízení „Spolku pro mrzáčky“ a při redigování „Deylova obzoru“. Za války byl prof. Deyl i jedním z hlavních činitelů při zakládání „Českého srdce“. Po tři období byl volen i do sboru obecních starších a do městské rady pražské a nabízen mu tehdy usilovně i úřad primátorský, ale poděkoval se, aby nekřížil svých vědeckých zájmů. Byl však inspektorem pražského sirotčince a chorobince, členem sociální humanitní komise pražské, začeš všecko jej hlavní město Praha vyznamenala svým časem zlatou medailí záslužnou. Byl i předsedou kuratoria „Klárova ústavu pro slepé v Praze“, jakož i místopředsedou „ Útulny pro slepé na Kampě“ a „Spolku pro slepecký tisk“. Umírá nám nečekaně, v plném pracovním rozpětí, téměř 69letý. Odchází jeden z těch, kteří žili jen dobru a lásce a kteří tudíž vedle svého bohatě naplněného odkazu vědeckého zanechají v našem národě i nejkrásnější zlaté odlesky neskonalé vděčnosti a teplé úcty.

Národní listy, 21. února 1924, Pohřeb prof. dra. Deyla

Před budovou musejní, před níž plála světla a se stožárů splývaly černé vlajky, počali se sjížděti a scházeti včera již před ½ 2 h. četní smuteční hosté, aby doprovodili na poslední cestě z pantheonu Musea zesnulého profesora a vzácného lidumila dra Jana Deyla.

Rakev s mrtvolou byla vystavena v pantheonu a pod katafalkem byly rozloženy četné věnce a kytice. Čestnou stráž tvořilo studentstvo s rapíry a universitní pedelové v historických krojích. Kromě rodiny zesnulého dostavili se ministr financí inž. Bečka, obchodu inž. Ladislav Novák, školství Bechyně, spravedlnosti dr. Dolanský a sociální péče Habrman, dále četní poslanci a senátoři, mezi nimi dr. Karel Kramář, sen. Dr. Franta a prof. dr. Němec, za Karlovu universitu rektor prof. dr. Pastrnek s děkany všech fakult s akademickým senátem a členy profesorského sboru za Akademii president prof. dr. Zubatý, za německou universitu rektor prof. dr. Kreihich a děkan prof. dr. Kohn, za Národní radu čs. Posl. A. Prokůpek, za primátora měst pražských náměstek dr. Vaněk, místní starosta Prahy I.-VII. Inž. Rotnagel a četní členové obecního zastupitelstva, policejní president Bienert, za Č. O. S. dr. Scheiner, zástupci kruhů lékařských, humanitních ústavů, obranných jednot a tisku, spisovatelé Herites, F. Kvapil, mistr Bílek, deputace města Rožmitálu a četní přátelé, odchovanci a studenti zesnulého. Církevní obřady vykonal český arcibiskup pražský dr. Kordač a po smutečních sborech ujal se slova za akademický senát a profesorský sbor lékařské fakulty prof. MUDr. Formánek, který v krátkém proslovu ocenil vzácný charakter zesnulého a rozloučil se s ním za jmenované instituce. Profesor dr. Domin tlumočil pak poslední pozdrav zesnulému za správní výbor Národního musea, za II třídu České akademie věd a umění a Královskou českou společnost nauk. Řečník vytýčil tichou a klidnou činnost zesnulému, diktovanou nezištným idealismem a vyslovil přání, aby byla zářným vzorem zvláště generacím mladším a uchránila je před poválečným materialismem. V obsáhlém proslovu ocenil vědeckou a humanitní činnost zesnulého prof. MUDr. Lešer, který poukázal na obsáhlou vědeckou činnost jeho a jeho zásluhy o zbudování dobročinných ústavů. Po jeho řeči ujal se slova za čsl. Národní radu president posl. Adolf Prokůpek, který ve své krátké řeči osvětlil činnost zesnulého v této důležité národní instituci, ukázal na čisté a vzorné vlastenectví zesnulého a vzpomenul, jak profesor Deyl za těžkých dob válečných neztrácel víru ve vítězství práva. Za Deylův ústav slepců promluvil pak dr. Motejl a za kuratorium Klárova ústavu slepců p. Lešingr. Řada proslovů byla ukončena dojemným rozloučením posluchačů zesnulého.

Po obřadech v Pantheonu snesena byla rakev přes rampu a odvezena pak na Wilsonovo nádraží. Od Musea až k nádraží stál po obou stranách hustý špalír obecenstva. Na Wilsonově nádraží byla rakev vložena do vozu, aby byla dopravena do rodného města Vysokého Veselí u Nového Bydžova a pohřbena v rodinné hrobce. Při vstupu na Wilsonovo nádraží zahrálo kvarteto lesních rohů Národního divadla Folgův chorál „Hlasy z domova“. Špalír k vagonu tvořilo po jedné straně 70 chovanců Deylova ústavu slepců vedených ředitelem Gaberem, po druhé straně 100 osleplých dítek Klárova ústavu slepců s ředitelem Střískou. Po církevním výkropu rozloučila se se zesnulým za chovance Klárova ústavu chovanka Valdhausová slibujíc, že chovanci ústavu na něho nikdy nezapomenou. Poté za slepé dítky Deylova ústavu promluvila chovanka Jarkovská, loučíc se s „Drahým tatíčkem“, který s nimi žertovával, slavíval s nimi Vánoce, těšíval se s nimi z Ježíška a nyní je opustil na vždy. PO jejím proslovu složil nejmenší chovanec k rakvi do vozu kytičku růží. Smíšený sbor slepých dítek Deylova ústavu zapěl u vozu bez dirigenta sbor „Anděl lásky svaté vlá“ a pak „Národní hymnu“. Byl to dojemný, nezapomenutelný okamžik, kdy ani jediné oko nezůstalo suché. Kvarteto lesních rohů pak pořad rozloučení ukončilo. Rakev zesnulého bude odvezena dnes do Vysokého Veselí.

Národní listy, 7. března 2024, strana 8, Prof. Deyl, myslivec

Prof. Deyl jako lovec. „Česká Myslivost“ zaznamenává, jak byl zesnulý vážen v loveckých i lesnických kruzích. Od „zelenokabátníků“ nebral za ošetření haléře. Sám rád zajížděl na lov do rožmitálských lesů a ještě za poslední říje střelil tři jeleny.

Národní politika, Vydání pro Prahu, 20. února 1924, Václav Beneš-Šumavský:Zpod závoje smrti

(K dnešnímu pohřbu prof. MUDra Jana Deyla)

Už ho neuvidíme. Odešel od nás navždy. Taková ztráta působí v srdci vichřici a v duši nevýslovný smutek a žal u všech, kdož jej znali jako učence, lékaře, lidumila a přítele.

Odešel od nás ale zanechává velkou světlou stopu nejen v české vědě lékařské, ale i v srdcích všech, jimž pomáhal v bědách a nemocech. Můžeme říci, že zanechává velkou světlou stopu v celém národě, který on neskonale miloval. Už neuslyší jeho vědecké výklady studující, kteří ho zbožňovali, a ti ubozí slepí chudáčkové, o něž on za života svého jako málokdo pečoval a na něž štědře pamatoval i ve své závěti, neuslyší již jeho otcovského hlasu.

Živě mám v paměti jeho velké tužby a snahy, které vždy směřovaly k blahu těch, kdož trpěli. Pamatuji se, jak mu na srdci ležela starost o vybudování oční kliniky, abychom se za ni před světem nemusili styděti, jak říkával. „Dokud vy na ní působíte, můžeme se s ní pochlubit před celým světem“, bylo mu odpovídáno, ač na macešské vypravení kliniky jeho bylo trpce žehráno. Namítal však rázně: „Lichocením mé osobě nepomůžete ani vědě, ani tisícům nemocných, a naši studenti potřebují, aby jim bylo vrchovatě nahraženo, oč je rakouské úřady zkrátily.“ Nedočkal se splnění této své tužby, ale přece si svým úsilím vymohl časem nápravy, byť i daleko nevyhovovala potřebám naší české kliniky oční.

O ústav slepců, jenž hrdě nese jeho jméno, staral se s náruživou láskou a obětavostí, jako pravý otec. Říkával: „Mám starosti o naše slepé chudáčky a jejich osud, až mne tu nebude. Ale těším se vědomím, že moji následovníci jej povznesou na takový stupeň, na kterém jsem ústav ten chtěl míti a na který již moje síly nestačily.“

Vzpomínal v rozhovorech také o jiných příhodách ve svém životě a ze všeho zářilo teplo jeho srdce i mysli. Uvádím jen jednu z nich. Přišel k němu Němec z Liberce. Přišel pozdě v noci. Zbudili profesora, který v několika minutách vstoupil do své ordinační síně. Šlo o bezodkladnou pomoc. Profesor Deyl ihned vykonal, čeho bylo třeba. Nato pacient pravil: „Myslil jsem, že mně vyhodíte, když jako Němec jsem vás v noci zburcoval.“ Prof. Deyl se usmál a pravil: „Pamatujte si, příteli, že čeští lékaři nejsou lidožrouti Viděl jsem ve vás především nemocného člověka a ne Němce.“

A jiná. Pozdě večer za války přišel k němu vychrtlý voják-chuďas s děvčátkem. Dítě mělo vážnou chorobu oční a otec musil ráno odjeti na frontu. Doma měl ženu nemocnou a ještě tři děti. „Dnes jsem přijel“, pravil, „a zítra ráno musím pryč,“ zakvílel, „a nemohu s dítětem na kliniku. Tak jsem přišel k vám. Je to hrozné trápení pro chudého člověka.“ V očích profesora Deyla zatřpytila se slza. Hned dítě ošetřil. A když chuďas v oškubané rakouské uniformě vytáhl několik zmuchlaných korunek z kapsy, profesor Deyl s nevolí ho odmítl. „Kdo bude živit vaši rodinu, až tu nebudete?“ tázal se ho. Voják zaraženě mlčel. Na to mu prof. Deyl dal dvě stě korun řka: „Dejte je své nemocné ženě na přilepšenou. Zítra pošlete ke mně zase své dítě a vaše žena, až jí bude lépe, ať přijde ke mně.“ Po celou válku dostávala vojínova rodina od prof. Deyla měsíční podporu, aby nemocné děvčátko se uzdravilo a ostatní vysílením nezhynuli. To jsem se nedověděl od prof. Deyla, nýbrž od samotného vojína toho, když po válce přinesl do redakce poděkování za to, že profesor jediný mu zachránil rodinu od nemoci, bídy a hladu. To byl jeden z příkladů jeho hlubokého soucitu. A co vykonal za války pro vojíny s očima chorýma a raněnýma a pro vojíny, jichž zrak byl ztracen a kteří potřebovali nejen péče, ale i útěchy a podpory mravní i hmotné, to bylo dílem nadlidským, jež nebude nikdy dosti oceněno.

Může-li se o někom říci, že bylo jeho jedinou náruživostí pomáhati bližnímu, byl to zajisté zvěčnělý náš profesor. Cílem jeho života bylo zmenšovat trýzeň a temnotu běd lidských a rozmnožovat počet jasně vidoucích. Jinak zachovával míru ve všem. Říkával, že jedinou zvědavostí jeho jest vniknouti v taje nemoci a že lékař musí slyšet nejen hlasitý vzlyk, ale i šepot neštěstí, aby mohl a dovedl pomáhat. Zachovával míru ve všem, jsa přesvědčen, že k dokonalosti lidské jest třeba moudré umírněnosti a udržování sklonů i vášní v rovnováze.

17. září 1910, Národní listy, Deylova výchovna Zemského spolku pro slepé

Deylova výchovna Zemského spolku pro slepé v král. Českém v Praze III, na Maltézském náměstí započne následkem dosud nedokončených prací adaptačních pravidelně vyučování až 1. října t.r. Přijatí chovanci povoláni budou po 20. září. Téhož dne (1. října) otevřena bude v uvedené výchovně stálá výstavka a prodejna slepých výrobců, mimo ústav žijících. Správa ústavu opatřila si adresy našich nevidomých hudebníků (pianistů, sólistů na různé nástroje, varhaníků i samostatných kapel), jakož i řemeslníků (kartáčníků, rohožkářů, košíkářů, vyplétačů rákosových židlí, ladičů pian, hotovitelů výrobků pletených na stroji i ručně, jako jsou punčochy, nátepníčky apod. A prosí P. T. naše pány zákazníky o laskavé objednávky, do oboru uvedených spadající. Upozroňujíce ctěné obecenstvo naše na tento eminentně humanní náš podnik, pracující ku povznesení největších ubožáků našich a tím proti žebrotě a z ní plynoucího pustnutí slepců i jich průvodců, prosíme, aby všechny snahy spolku a ústavu co nejvydatněji v těžkých jeho začátcích podporovalo. Objednávky, příspěvky a dary přijímá výše uvedený ústav, jakož i jeho předseda prof. dr. Jan Deyl v Praze II., Spálená 51.

18. prosince 1910, Národní listy, Nové české lidumilné podniky

Pokročilý a dobročinný náš národ, který zejména pro lidi trpící jevil vždy hluboký a účinný zájem, v poslední době krokem urychleným hledí dohoniti, v čem jej zlý sud věků minulých byl zdržel. Jsou to zejména četné otázky humanitní, jež potřebují důkladného řešení a mezi nimi zvláště slepectví, které dosud vykazuje značné nedostatky a mezery. Dle statistiky úřední těší se Čechách blahoskloné péči ústavů slepých dosud ze 3100 nevidomých toliko 350 (11%).

Aby odpomoženo bylo vadám těm, založen byl před půldruhým rokem Zemský spolek pro slepé v král. Českém, který si vzal za úkol, zjednati v této věci nápravu a patřičný pořádek.

Čilý tento spolek, v jehož čelo postavily se i některé vynikající osobnosti našeho národa, jako posl. Anýz, kanovník dr. Burian, dvor. Rada a poslanec dr. Čelakovský, pí Kuklová-Bezděková aj. s neúnavným a obětavým předsedou svým prof. drem. Deylem honositi se může za stálého a vydatného přispění všech činitelů našeho národa za kratičkou dobu svého trvání již velice cennými výsledky své práce.

Počátkem letošního škol. Roku otevřen byl první český ústav pode jménem Deylova výchovna zemského spolku slepých a zřízen neobyčejně vydatným přispěním starosta a rady královského hlavního města Prahy dle nejnovějších vymožeností v oboru slepecké péče.

Návrhy zákona, učiněné Zemským spolkem pro slepé říšskému sboru zákonodárnému v příčině nemocenského a starobního pojišťování slepých – budou-li realisovány – stanou se ojedinělou dosud vymožeností pro slepce celé naší říše a dobrým příkladem k napodobení i státům nejpokročilejším.

Zemským výborem království Českého na návrh pánů Adámka a Žďárského darovaný pozemek na zdravé pláni bohnické ve výměře 15 korců připraven je již, aby na něm v době nejblíže příští zřízen byl rozsáhlý ústav pro slepé v systému pavilonovém pro 200-250 chovanců.

V poslední schůzi širšího správního výboru Zemského spolku pro slepé položen pak byl základ k novým dvěma institucím, jež budou míti velice blahodárný vliv na zdárný rozvoj celé slepecké otázky a odstraní v řadách našich slepců mnoho utrpení a zbaví jejich rodiče a příslušníky, zejména však domovské obce mnohých tíživých a beznadějných starostí.

Je to „Chorobinec pro slepé dítky“ slaboduché, hluchoněmé, zmrzačelé, blbé, padoucnicí stižené a jinak nemocné, s nimiž dosud pro naprostý nedostatek ústavů a institucí pro ně určených nevěděli si ani rodiče, ani obce rady. I těchto ubohých dětí je též u nás značný počet.

Jsou nemoci, jako tyfus, spála a jiné, jež mají za následek nejen oslepnutí, nýbrž zároveň i jiné vážné poruchy tělesného i duševního zdraví. Co s takovými ubožáky? Do ústavu idiotů přijímaní nejsou, protože jsou slepí, ústav a škola pro slepce jich nechce, protože nejsou způsobilí k normálnímu vyučování. Avšak co má si s nimi počíti rodina, co obec? A co zkusí ubohé dítě, jež všude překáží a pro každého je břemenem!

Druhý neméně blahodárný podnik je „Podpůrný fond“ pro chovance, kteří z ústavu slepých vystoupí, aby se po ukončeném vzdělání samostatně živili. Ačkoliv první chovanci Deylovy výchovny teprve za 10-12 let ústav opustí, pomýšlí správa výchovny již dnes na jejich budoucnost včasným založením fondu, který zbaviti má jejich rodiče tíživých starostí, jež tak často vyjadřují slovy: „Co se stane se slepým dítětem naším, až bude musit z výchovny vystoupiti?“ „A co bude až rodiče jeho zemrou?“ Podpůrný fond zachrániti má slepce ty před budoucí neúprosnou bídou a zbaviti má jejich domovské obce nenáviděného a obávaného břemene.

Výbor Zemského spolku pro slepé veden byl při zakládání obou uvedených institucí přesvědčením, že není většího neštěstí nad slepotu, spojenou ještě s některou těžkou chorobou a že není většího ponížení pro vzdělaného a své lidské důstojnosti si plně vědomého slepce, nežli když musí vztáhnouti ruku po almužně, ačkoli by se rád živil počestně, jen kdyby zde byl někdo, kdo by jej mravně a včas potřeby i hmotně v těžkém pro něho boji a živobytí podporoval.

A protože není jednotlivce ani obce, jež by mohly v pravdě říci: „Já nikdy žádné z obou institucí potřebovati nebudu“, nastává zajisté každému zejména obcím, okresům a zemi povinnost, aby hřivnou svojí přispěl k brzkému vybudování krásných a nutně potřebných nových lidumilných těch podniků. Nynější doba vánoční nejlépe hodí se k tomu, abychom vzpomenuli zejména těch, jež bez vlastní viny nejkrutější ranou osudu jsou postiženi.

Ant. Mráček

Příspěvky a dary, jakož i žádosti nevidomých dětí 6-12 letých přijímá Deylova výchovna slepých v Praze III (Maltézské nám.), jakož i předseda spolku prof. dr. J. Deyl v Praze II, Spálená 51. Poštovní složenky pošlou se na požádání obratem.

Národní listy, 18.července 1911, strana 3, První sjezd českých okulistů v Praze

V posluchárně prof. dra. Deyla byl včera ráno zahájen první pracovní sjezd českých okulistů. Účastenství bylo velmi hojné z Prahy i z venkova. Čestnými předsedy sjezdu byli zvoleni p. rada prof. dr. Maixner a děkan lékařské fakulty prof. dr. Vladimír Slavík; dopolední schůzi předsedal prof. dr. Chalupecký, odpolední dr. Muška z Plzně. Jménem fakulty pozdravil sjezd Spectabilis prof. dr. Slavík, který pravil: „Velevážení pánové a milí kolegové! Děkanství a profesorský sbor naší lékařské fakulty byly pozvány k dnešnímu sjezdu českých okulistů a mně jako děkanu dostalo se cti, abych vás v zastoupení sboru na této schůzi pozdravil a vřele uvítal. Tímto sjezdem a odbornými přednáškami zahájeno a v život uvedeno jest praktické odborné bádání okulistické na mnohem širší podklad, než se dělo až dosud. Dnešní schůze je důkazem uzrálosti poměrů ve speciálním oboru okulistickém. Čeští okulisté vystupují tu na veřejnost, organisují se v pevný vědecký celek a pořádají dnes první vědecký sjezd. Jest to počátek krásné budoucnosti a za to máme co děkovati jen milému příteli a kolegovi Deylovi, jeho předchůdcům, vrstevníkům a žákům. Věda okulistická dobyla si světového jména zásluhou našich učitelů. Nechci a nemohu zde uváděti historii vědy té a poukazuji jen na ty, které každý z nás znal a jejichž velkou vědeckou činnost každý ocenil. Každý z vás ví, čím byl a co dovedl Schöbl, náš učitel, jak talentován byl předčasně zesnulý Mitvalský a každý zná, co pro nás znamená Deyl a řada jiných. Je tomu teprve 10 let – je to jubileum velice krátké- co se stal Deyl šéfem okulistické kliniky a zástupcem této vědy. Ale vizme, co za tu dobu vykonal ve svém úřadě učitelském a v zájmu veřejného dobra! Důkaz toho je žactvo odborně v okulistice vzdělané, práce veřejné, zdravotnické a Deylova výchovna slepců. Tato odborná práce musí býti tím více ceněna a musíme býti našim učitelům zavázáni, za jak bědných poměrů mohli se vzdělávati a okulistiku pěstovati. Víme a viděli jsme, že Schöbl a jeho nástupci pracovali za poměrů naprosto nepříznivých, kdy nebylo a dosud není řádných místností, není dostatečných dotací, není aparátů, není pracoven, kde by se mohlo pracovati tak, jak by se mohlo a chtělo. Pamatujete přece, pánové, pracovní posluchárnu Schöblovu pro 300 a více posluchačů se zazděným oknem? Nepříznivými poměry ústavními byla a jest v nejvyšší míře dušena vědecká činnost nejen okulistiky, ale všech ostatních odborů medicinských. A přes tak hrozně nepříznivé poměry jaká moderní, praktická a dobrá themata máte na programu přednášek. Themata, která se plně vyrovnávají thematům sjezdů cizích. A k tomu jsou ještě od kolegů mimo universitu, kteří pracují ještě s většími obtížemi, než jsem uvedl a jichž práce je proto tím uznání hodnější. Jména přednášejících i themata dokazují skutečnou práci, skutečný úspěch české vědy okulistické. Končím, pánové, přáním aby tento zářivý vzor práce, Deylem postavený, se rozšířil i na ostatní odbory medicinské, bychom přes všecky nám nepříznivé poměry společnou vědeckou prací a společnými silami dokázali, co dovedeme. Druhé přání bych měl, aby všecky práce nynějšího prvního sjezdu okulistického byly vydány tiskem na oslavu a památku sjezdu a ke cti toho, kdo se postaral v tak krátké době své činnosti o prvý vědecký sjezd okulistický, to jest: ke cti našeho milého přítele a učitele prof. Deyla a všech kolegů přednášejících. (Potlesk) Buďte nám ještě jednou vítáni. Vivat, floreat a crescat naše dosud jediná, v brzku doufejme, také druhá brněnská Alma mater! Prvému sjezdu českých okulistů, jeho tvořiteli Deylovi a všem členům přeji plna zdaru nyní i v budoucnosti!“(Všeobecný potlesk) Panu děkanovi poděkoval za vřelá slova uvítání prof. dr. Deyl, který s radostí konstatoval krásný poměr mezi profesorským sborem a všemi příslušníky české fakulty lékařské a vyslovil přání, aby i v budoucnosti byl tento poměr zachován a všichni pracovali pro dobro národa společnými silami. (Potlesk)

Po tomto zahájení následoval pak vědecký program sjezdu a přednášky. Prvního sjezdu českých okulistů se účastnili: dvor. rada prof. dr. Maixner, děkan lékařské fakulty prof.dr. Slavík, prof. dr. Schultz, prof. dr. Deyl, prof. dr. Chalupecký, zemský zdrav. inspektor dr. Kulhavý, prof. dr. Heveroch, dr. Bailoni, president českého odboru lékařské komory, dr. Pilař ze Žižkova, primář dr. Polák z Čes. Brodu, primář dr. Muška z Plzně, dr. Pícha z Č. Budějovic, primář dr. Saska z Král. Hradce, dr. Svoboda z Bělé u Pardubic, dr. Šmidrkal z Roudnice, dr. Reinhart z Libochovic, dr. Mlčoch z Prostějova, dr. Doubravský z Horoměřic, dr. Měšťák z Král. Dvora, dr. Brejcha z Vysoka, dr. Hartmann z Pecky, dr. Plch z Brandýsa n. O., plukovník lékař dr. Hilitzer, pluk. lékař dr. Libánský, vrch.okr. lékař dr. Ťálský z Turnova, dr. Kobliha z Řeporyj, dr. Hynek, dr. Eiselt, dr. Lešer, sl. dr. Kynčlová, dr. Kadlický, dr. Koleta, dr. Havlas, dr. Šír, dr. Kovanic, dr. Polák z Byšic u Mělníka, dr. Štěpán z Mělníka, dr. Schmidt a dr. Prusík. Telegraficky se omluvil dr. L. Hessler z Rakovníka.

Národní listy, 21. března 1909. strana 13, Školská hlídka, Zemský spolek pro výchovu a opatrování slepých

Z popudu Národní rady české vykonány všechny přípravy pro založení nové české organisace pro výchovu a opatření slepců. Již v nejbližších dnech bude konána ustavující valná hromada nového a velice důležitého tohoto spolku, který vytkl si krásný účel: soustavně organisovati a prováděti péči o slepé v král. českém a to zejména zakládati s říditi ústavy, školy, dílny, útulky, besídky, kolonie, fondy, nadace a podobné instituce pro léčení, výchovu, vyučování, zaměstnání, zaopatřování a podporování nevidomých i polovidomých. Dalším úkolem nového spolku bude opatřovati práci a zaměstnání slepým řemeslníkům, hudebníkům, učitelům, korespondentům a jiným lidem nevidomým i polovidomým, jakož i obstarávati prodej výrobků řečenými ubožáky zhotovených.

Jak patrno z vytčeného cíle, nazírají zakladatelé spolku na celou oblast ochrany a péče o nevidomé se správného stanoviska, mají-li na zřeteli nejen zabezpečení dokonalé výchovy, ale i samostatné obživy a účelné ochrany nešťastných nevidomých a staví-li se na moderní stanovisko, že nestačí jen filanthropická snaha po ulevení největší bídě poskytnutím zmírňující pomoci, ale že musí nastoupiti úsilí po osamostatnění a pozvednutí ubohých slepců z ponižující a demoralisující sféry almužny k samostatné obživě cestou účelné, promyšlené výchovy a uvědomělé péče.

Jak těžko je vyřešiti těžký pedagogický problém, jakým je výchova slepcova po dobu dětství i dále do vyspělých let až k dosažení schopnosti samostatné obživy, pochopí jistě každý, kdo poznal z praxe mnohonásobné těžkosti praktické výchovy lidí plnosmyslných. Pro dokonalou péči o slepce nestačí jen opatření jistého stupně obecného vzdělání, ale třeba tu i zabezpečiti výchovou schopnost vyživovatelské výkonné práce a existenční zaopatření. Není-li o slepce ve všech těchto směrech postaráno, nevykonaly lidumilnost a pedagogika svých úkolů, a ubozí slepci odkázáni jsou pak na – almužnu, ať již podává se ve formě chudinského opatření nebo jako odměna za obvyklé šumaření. Že v obou případech bez tak hrozný stav nešťastníků pak jen se zhoršuje a ztrpčuje, je samozřejmo.

Ustaví-li se tedy společnost, která stanoví si za úkol opatřiti slepcům českým nejenom náležité výchovy školské jednak v průpravných třídách, jednak školou obecnou a pokračovací, ale která také dbáti chce o ústavy zaměstnávající a zaopatřovací, pak dospěli jsme konečně k uvědomnění, že jest nám splatit veliký, bohužel z valné části dosud otevřený účet vůči slepcům, o než jinde mnohem lépe a vydatněji jest postaráno než u nás.

Naše poměry na tomto poli lidumilství byly až dosud velmi neutěšené. Z úhrnného počtu dětí ve věku, průpravě pro školské vzdělání přiměřeném (od 4.-8, roku) dostává se účelné výchovy v ústavech příslušných sotva čtvrtině a celá třetina dětí slepých ve věku od 8 do 15 let je v Čechách bez školské, účelné výchovy! Ve věku od 4. do 20. roku, tedy v době, kdy je nejvíce třeba zvláštní péče v příslušných školách a ústavech slepcům opatřované, zůstává vůbec bez účelné výchovy třetina slepců! Ještě bědnější jsou data o ochraně slepců ve věku samostatné obživy schopném, t. j. od 20. -  55. roku. Tu je péčí veřejnou postaráno o desátý díl (!) slepců a skoro 12 set slepců odkázáno je samo na sebe. Konečně ve věku starobním od 55. roku je opatřena pouze dvacetina (!) slepců, takže zůstává horentní číslo šestnácti set starých slepců bez jakékoliv řádné péče.

Tento stav je nadále neudržitelný a jest jen vroucně děkovati předsedovi Národní rady, dvor. radovi prof. dru. Jar. Čelakovskému, že dal mocnou iniciativu k utvoření společnosti, kteráž by podjala se lidumilného úkolu vysvoboditi tisíce českých slepců z tíživého o bolestného stavu zanedbanosti a pauperity k řádné výchově, dokonalé ochraně a samostatné obživě. Bylo mi přáno přesvědčiti se o nadšené horlivosti a vroucí oddanosti krásné lidumilné ideje: prospěti nešťastným slepcům – jak jevily se v průpravných schůzích za vedení pp. dra. Čelakovského, posl. Anýže a univ. prof. Deyla a věřím pevně, že krásná tendence nového spolku spolu s obětavostí všech, kdo o zbudování potřebné nové organisace pečují, vzbují v české veřejnosti porozumění pro zabezpečení ochrany a péče o naše ubohé nevidomé.

Potřeba této plné a uvědomělé ochrany je našim nevidomým, vynikne tím zřetelněji, čím bezpečněji se přesvědčujeme, že německá veřejnost má o své nevidomé v Čechách dokonale postaráno nejen dosavadními ústavy, jakými jsou soukromý výchovný a léčebný ústav pro chudé slepé děti na Hradčanech, Klárův ústav pro zaměstnání dospělých slepců na Malé Straně, dětská zahrádka Klárova ústavu na Hradčanech a Francisco-Josefinum na Smíchově, ale i novými, krásnými obecnými školami pro nevidomé v Ústí n. L., Liberci, a čím zřejměji se přesvědčujeme, že německá filantropie v posledních letech dostala se do služeb k německému chauvinismu a nacionalismu a pod surové a bezpříkladně bezohledné komando jubilanta třebenické Germanie, který ji „ozdobil“ drzým nápisem, že Němci nebojí se nikoho, čímž myslil snad, že nebojí se ani budoucí ostudy, jaké neujdou, až se pozná, jak opuštěné, zanedbané, osiřelé, neplnomyslné a nešťastné naše lidi germanisovali ve službách – falešné humanity!

Nejsme tak šťastni, aby bohatí jednotlivci svým vlastním nákladem založili a udržovali ústavy pro nevidomé, jako jest namnoze jinde, i nezbývá než také v tomto případě utéci se – k svépomoci, dokud stát a země neučiní, čeho tu třeba. Také v tomto případě, jako v jiných oborech lidumilství, jest nevyhnutelně třeba, aby nebylo čekáno, až nastoupí veřejná péče, ale aby iniciativa dobročinnosti soukromé připravila situaci a podmínky zakládáním příslušných zařízení po dobu, kdy tlakem okolností bude veřejná péče – vynucena, jak stalo se již v jiných oborech kulturních.

Měl bych ještě doporučiti nový spolek přízni celé veřejnosti. Avšak krásná tendence spolku nikterak nepotřebuje teprv doporučování a rozumí se samo sebou, že nejenom všichni zámožnější jednotlivci u příležitosti valné hromady vstoupí do spolku jako zakladatelé a podporovatelé, ale lze bezpečně očekávati, že i naše autonomie a ústavy peněžní projeví svoje porozumění pro šlechetné snahy spolku. Poněvadž pak stanovy jsou upraveny tak, že umožněno i méně zámožným jednotlivcům přistoupení ke spolku, lze se oddati radostné naději, že nový spolek bude nejen mravně, ale i hmotně tak podporován, že co neviděti bude mu možno vykázati se positivním výsledkem své práce. Potřebujeme nejnutněji samostatné české školy obecné pro slepce, k níž by později ovšem připojil se ústav řemeslný a vyslovuji upřímné přání, aby nový spolek co nejdříve tak byl silným, aby uplatniti mohl své krásné snahy zřízením této školy, jež bude zajisté prvním a slibným krokem na zapomínaném poli péče o mládež nevidomou.

F. V. Moravec